Pracuje se kvůli penězům
Řekněte mi na rovinu. Brali byste nějakou práci, kdyby vám zaměstnavatel odmítl sdělit, kolik vám za ni zaplatí, případně kdyby vám dokonce na rovinu oznámil, že vám za ni nedá ani korunu? Jsem si téměř jist, že byste ji nevzali. Musel by to být snad jedině váš velice dobrý přítel a z vaší strany by muselo jít o laskavost tomuto. Ale nejspíše ani to nepřipadá v úvahu, protože byste pak zákonitě neměli z čeho žít, a kromě této práce byste museli vykonávat ještě nějakou jinou činnost, která by vás finančně zabezpečila.
Za práci se zkrátka musí platit. A zaměstnanec chce zcela logicky už v předstihu vědět, kolik za ni dostane. Aby to akceptoval nebo se poroučel a šel si raději najít něco atraktivnějšího.
Ještě před uzavřením dohody tak zaměstnavatel oznamuje budoucímu zaměstnanci, kolik mu bude platit. Jakou mu poskytne za dohodnutou práci hrubou mzdu. A zaměstnanec tuto musí akceptovat, žádat více nebo jít jinam.
A když ji tento akceptuje? Pak je v případě neznalosti skutečného stavu věcí nejednou zklamán, když uvidí výplatní pásku nebo sumu, která mu byla připsána na účet nebo vyplacena na ruku. Protože taková výplata neodpovídá oné zprvu zmíněné částce.
A je tomu tak proto, že zaměstnavatel uvádí hrubou mzdu, tedy to, kolik zaměstnanci poskytne z podnikových finančních prostředků. Jenže z takové hrubé mzdy se následně provádí ještě výpočet čisté mzdy, tedy toho, kolik onen zaměstnanec dostane. Z hrubé mzdy se tak odečítají daně, zdravotní pojištění a někdy i další srážky, což tuto poměrně znatelně sníží. A když tak zaměstnanec nakonec dostane to, co na něj ještě zbylo, nejednou nejásá.
A byť tu někdy může ony z hrubé mzdy odváděné daně snížit, a to třeba v podobě slevy na poplatníka, slevy na vyživovaného manžela, na dítě, pro invalidní důchod náležitého stupně a podobně, určitě se na úroveň oné dohodnuté hrubé mzdy nedostane.
